Proč je důležité dělat to, co nás baví

3 576

Máte pocit, že se pořád za něčím honíte? Nestíháte v práci, musíte si ji nosit i s sebou domů, často pracujete i o víkendech a k tomu musíte zvládat nekonečný kolotoč, kterým je péče o domácnost, nákupy, úklid, vaření. To je jako od života všechno?

Je to čím dál těžší.

Najít si čas na to, co vás opravdu baví, je čím dál těžší a musíte občas obětovat činnosti, která vás těší a zaměnit je za činnosti, které dělat musíte?

Nedávno mi přišel od jednoho mého dospělého žáka velmi smutný email. Stálo v něm, že v práci nastalo rušné období, nic se nestíhá a hoří termíny, šéfům tečou nervy a zaměstnanci dostávají naloženo dvakrát tolik práce, aby se všechno stihlo. Kvůli této situaci musel na dobu neurčitou přerušit hodiny klavíru, protože neměl doma vůbec čas si k němu sednout a zahrát si. Bylo mi to velmi líto, protože jsme spolupracovali už třetím rokem a věděla jsem, že hraní na klavír je pro tohoto člověka oázou pro duši.

Na hodinách mi vždycky vyprávěl, jakou má strašnou radost z toho, když si může na hodinku sednout k pianu a zahrát si všechny skladby, na kterých jsme pracovali. Jak ta hodina, kterou stráví hraním na klavír, je jen a jen jeho, že se může ponořit do hudby a udělat si za ten den alespoň něčím opravdu radost. Povinnosti mu však překřížily cestu.

O pár dní později jsem vzala telefon a zavolala svojí mamince. Bylo okolo půl 9 večer. Asi po osmém zazvonění telefon zvedla celá udýchaná a řekla mi, že si nemůže dlouho povídat, že zrovna uklízí a že musí ještě stihnout na další den opravit 60 písemek, protože musí odevzdat známky za pololetí (mamka je učitelka:-)). Asi ani nemusím říkat, jak mi bylo líto, že musí takhle pozdě večer ještě pracovat a nemá čas si na chvíli vydechnout a věnovat se také sama sobě a něčemu, co jí baví.

Povinnosti, práce, povinnosti.

To jsou hlavní hybatelé našeho dnešního světa.

Když jsme byli ještě děti, měli jsme spoustu volného času a ten jsme trávili tím, že jsme dělali to, co nás bavilo. Většinu času jsme si hráli s našimi hračkami, s rodiči, venku, doma v pokojíčku, ve školce s ostatními dětmi. Snili jsme o tom, jaké to bude, až jednou vyrosteme. Co budeme jednou dělat, čím se staneme. Nebáli jsme se přát si i ty nejnesplnitější věci.

Postupem času, jak jsme vyrůstali a začali jsme chodit do školy, začaly do našeho života přibývat věci, které jsme dělat museli. Museli jsme se začít učit, psát úkoly. Ale ve svém volném čase mnoho z nás začalo také chodit po škole na různé zájmové kroužky, ať už to bylo hraní na klavír, fotbal, tanečky, keramika, kreslení nebo angličtina.

Jak jsme rostli dál, začalo přibývat povinností, škola se protahovala až do pozdního odpoledne a úkoly se vršily. Naši blízcí nám často říkali „uč se, ať je z tebe něco pořádného“, a tak jsme se s větším či menším úspěchem pokoušeli zvládat matematiku, češtinu, cizí jazyky a hromadu dalších předmětů. Na své dětské sny jsme začali pomalu zapomínat, protože volného času na zábavu a koníčky bylo čím dál méně, a tím bylo i čím dál méně času na snění. Mnoho z nás přestalo chodit na kroužky, které jsme navštěvovali, a v lepším případě jsme si ponechali alespoň jeden.

Po skončení školy přišel nástup do práce a s ním začal pro většinu z nás životní kolotoč. Musíme pracovat, abychom uživili sebe, svou rodinu, zaplatili nájem, elektriku, plyn, účet za telefon, benzín, lítačku na MHD a mraky dalších věcí. Po práci jdeme na nákup, aby bylo doma co jíst, doma uklízíme, luxujeme, myjeme nádobí, odpovíme na všechny maily a smsky, které nám ten den přišly, postaráme se o všechny kolem sebe a pozdě večer padneme do postele.

Všechny tyhle nutné věci, tyhle povinnosti, jsou na prvním místě a činnosti, které nás baví, odsunujeme na druhou kolej.

Sami sebe utěšujeme, že se k tomu dostaneme zítra, o víkendu, až bude státní svátek, o dovolené… Žijeme v neustálém kolotoči a nemáme čas dělat věci, které nás baví.

Hledáme výmluvy a ospravedlňujeme se, že všechny ty pracovní věci a povinnosti měly prostě přednost. Cítíme, že všechno a všichni ostatní jsou důležitější, než my, ať už je to náš šéf nebo hromada nádobí, která na nás volá ze dřezu, abychom ji umyli.

Je to tak ale správně?

I já jsem takhle dlouho fungovala. Je to zhruba rok, co jsem se rozhodla začít ve svém životě dělat změny. Něco mi říkalo, že to přece nemůže být všechno, co od života můžu čekat. Že to přece může jít i jinak. Zastavila jsem se na chviličku. Vystoupila jsem ze svého osobního životního závodu a položila jsem sama sobě tuto otázku: Na co budu jednou vzpomínat, až mi bude 70 a budu se ohlížet zpátky?

Budu chtít vzpomínat na život naplněný prací, povinnostmi, neustálým honěním se sem a tam do práce, na nákup, uvařit, uklidit, umýt nádobí, obstarat všechny kolem sebe a večer padnou do postele a usnout bezesným spánkem, jen abych se druhý den probudila do toho stejného kolotoče?

NE! křičela celá moje mysl, tohle prostě nechci!

Nechci litovat toho, že jsem neměla čas na věci, které jsou pro můj život opravdu důležité. Nechci si vyčítat to, že jsem neměla čas na svou rodinu, protože jsem musela pořád pracovat. Nechci litovat toho, že jsem si nenašla čas dělat to, co mě baví a naplňuje.

Čas, to je vlastně ta nejcennější komodita, naše největší jmění, které v životě máme. Bylo pro mě velice těžké si připustit, že prostě nemusím pořád pracovat a pracovat, podávat 200% výkony na všech frontách a neustále se stresovat, že se mi něco nedaří přesně podle mého harmonogramu nebo podle plánu, že něco nestihnu, na něco zapomenu, něco se mi nepovede.

Čím víc jsem se totiž snažila být perfektní, tím víc se mi věci hroutily pod rukama, tím víc jsem nestíhala a stresovala se. Nakonec jsem to odnesla nemocí, která mě skolila na dva týdny. A nemohla jsem pracovat VŮBEC. Ze začátku bylo pro mě hrozně těžké naučit se přestat ve volných chvílích myslet na práci přestat si vyčítat, že nic nedělám. Když jsem se uzdravila, rozhodla jsem se přestat ze sebe dělat výkonného supermana a naučit se každý den si najít čas dělat to, co mě baví.

Dnes si dokážu každý den najít čas na věci, které mě těší.

Každý den je to trochu jiné. Když je venku krásně, jdu si zaběhat do parku, a i když jsem asi ten nejpomalejší běžec, pročistím si hlavu a naberu do plic čerstvý vzduch. Jindy strávím kus dne u klavíru a cvičím skladby, které se mi líbí, i když mě zrovna nečeká žádný koncert. Prostě jen tak, protože mi to dělá radost. Nebo si hodinu před spaním zalezu pod deku a čtu svoji oblíbenou knížku, ponořím se do příběhu a zapomenu na okolní svět. Jindy zase jen tak pro radost uvařím něco dobrého, protože mám ráda dobré jídlo. Nebo si sednu a něco napíšu:-) Důležité ale je, že si každý den vymyslím jednu svou oblíbenou činnost, které se budu po práci věnovat, zapomenu u ní na všechny starosti, tím udělám sama sobě radost a dobiju si baterky na další den.

Protože když budeme každý den dělat to, co nás baví, budeme mít na co se těšit. Budeme mít před sebou po náročném pracovním dni vidinu odměny, kterou dáme sami sobě. Zároveň z činnosti, která nás baví, budeme získávat energii a elán, vyplavíme si endorfiny a budeme se cítit dobře. Je důležité probudit v sobě znovu to dítě, kterým jsme všichni jednou byli a každý den si alespoň chvíli „hrát“.

Alespoň chvíli každý den.

Pokud je vaším koníčkem hraní na klavír, věnujte mu doma svůj čas. Nemusíte cvičit dvě hodiny denně, jen proto, abyste měli pocit, že jste udělali kus práce. Přestaňte u klavíru pracovat a mějte prostě radost z toho, že si můžete zahrát, i když třeba jen pár minut denně. Já vím, že cvičení na klavír může někdy být hodně pracné, ale k řešení klavírních překážek máte svého učitele, který tu práci udělá za vás. Nechte si poradit, co a jak máte cvičit, a dělejte si doma radost krásnou hudbou.

Tip pro vás: Líbil se vám tento článek a hraní na klavír vás zajímá? 🙂 Ráda vám budu emailem pravidelně posílat klavírní inspiraci z mého webu.

Chci pravidelnou dávku inspirace!

Takže nezapomeňte, že čas běží dál a na nikoho nečeká. Že žijeme teď, a proto nečekejte na tu „pravou chvíli“ a udělejte si čas na to, co vás baví, hned dnes.

Komentáře
Eva Lorenc
Latest posts by Eva Lorenc (see all)