Klavírní krize dětí spojená s karanténou

4 814

Hezký den,

aktuálně jsme svědky postupného rozvolňování opatření proti koronaviru, nouzový stav již skončil a život se pomaličku polehoučku začíná vracet do normálnějších kolejí. Nedá se ještě říct úplně normálních, protože naše životy pravděpodobně už nebudou nikdy úplně stejné, jako byly před krizí. A také ještě stále čelíme spoustě nevyjasněných otázek a nejednotnosti v nařízeních, která se dotýkají životů nás všech.

S pocitem končícího krizového období okolo pandemie se mi začaly na emailu i ve facebookových skupinách objevovat příspěvky maminek, jejichž děti hrají na klavír. Některé děti totiž začínají nyní prožívat určitou krizi samy v sobě s ohledem hraní na klavír.

Chtěla bych tuto problematiku v tomto článku trochu otevřít, a všem rodičům, kteří nyní se svými dětmi něčím podobných procházejí, nabídnout ne snad nějaké univerzální řešení, které stejně neexistuje, ale pohled na věc, který vychází z mých pedagogických zkušeností, a který třeba někomu z vás, kdo tento článek čtete, pomůže.

Zprávy, které teď stále častěji dostávám do emailu nebo do zpráv na Facebooku, znějí zhruba takhle:

„Po včerejším úmorném cvičení s osmiletým synem na klavír jsem došla k závěru, že mu nechci způsobovat zbytečná traumata, ale také, že nechci, aby pro dílčí neúspěchy s klavírem skončil. V tuto chvílí nejvíce bojujeme s motivací.“

„Moje dcera se už nechce vrátit zpátky do ZUŠ. Klavír řešily s paní učitelkou po telefonu, takže přes karanténu skoro nehrála a teď do hudebky nechce a chce s klavírem skončit.“

„Já i manžel jsme se střídali v homeoffice na počítači, do toho máme doma miminko, které když spinká, tak se snažíme být všichni potichu, a naše dcera měla přes den online výuku ze školy. Za celou karanténu mohla proto hrát na klavír jenom v pozdějším večerním čase, kdy už byla unavená, měli jsme s paní učitelkou pouze pár lekcí přes Skype, a teď už jí chybí motivace a hrát se jí nechce. Nechceme, aby s hraním úplně skončila, co pro to můžeme udělat.“

Karanténa byla náročná pro děti i pro rodiče

V málokteré rodině probíhala karanténa bez větších problémů. Děti se musely vypořádat se školní online výukou. A byli to rodiče, kteří zejména těm menším dětem museli velmi intenzívně pomáhat (a mnozí budou v tomto pokračovat nadále, protože víme, že ne všechny děti se vrátí zpátky do škol do konce školního roku).

K tomu si přičtěte to, že rodiče museli kromě toho ještě obstarat vlastní pracovní povinnosti přes homeoffice, ale také dětem museli doma uvařit, vyprat a obstarat všechny ostatní potřeby.

Návštěvy u prarodičů byly tabu, takže unaveným rodičům neměl ani kdo pomáhat. Představte si dále třeba maminku samoživitelku, která tohle všechno musela zastat úplně sama a svoji práci pak doháněla za probděných nocí.

Nebo si představte rodinu, která má doma jenom jeden počítač a musí se u něj vystřídat celá rodina. Nebo rodinu, která se rozhodla odjet na chatu, kde je sice zdravý vzduch, ale za to internetové připojení nic moc. A klavír už tam teprve nebývá…

A jak toto všechno spojit s výukou hry na klavír?

Nebylo to snadné, protože ze zaběhnutého a fungujícího režimu a rozvrhu zbyly jenom trosky. Co žák, to jiná rodinná situace, jiné časové možnosti a jiné možnosti online výuky. Někdo zůstal doma u klavíru, ale někdo na 2 měsíce zmizel na chatu, kam se nedalo pořádně ani dovolat. Do toho všechen ten strach o zdraví svých dětí a blízkých, nejistota, jak dlouho to všechno potrvá a kdy to skončí, šílená mediální masírka se samými špatnými zprávami…

Lidé obecně špatně reagují na změny. Nikdo z nás nemá změny rád. Ani já nejsem nadšená, když se mi v noci aktualizuje telefon a ráno vypadají všechny aplikace jinak, než včera, a musím se v tom všem znovu zorientovat. A to je prkotina v porovnání s tím, jakými změnami naše společnost za poslední 2 měsíce prošla. A děti mají změny ze všech rády nejméně.

Děti mají rády pravidelný režim

Pravidelný denní režim představuje pro ně svět, ve kterém se dobře orientují. Mají v něm jasně dané mantinely, vědí, co mohou očekávat a cítí se tak víc v bezpečí.

Právě narušení pravidelného režimu a všechny ty změny, které se staly tak najednou, u některých dětí způsobily, že ztratily pevné známé body, které dlouhodobě dobře fungovaly.

V souvislosti s hrou na klavír to pak může vést ke ztrátě motivace hrát dál. Zejména pokud v době karantény výuka probíhala útržkovitě, nepravidelně, bez jasně daného plánu a struktury. Návrat zpět k chození zpět do hudební školy a cvičení může být vnímán jako něco nežádoucího.

Já jsem měla to velké štěstí, že všichni moji žáci byli po celou dobu karantény dostupní jak na internetu, tak u klavíru, a měli jsme lekce opravdu každý týden. Neměli jsme je pravidelně, ani podle předchozího rozvrhu, všechno probíhalo po domluvě s maminkami tak, aby se děti stihly vrátit z chaty, aby jim klavírní Skype navazoval na online výuku ze školy atp.

Takže každý týden vypadal rozvrh úplně jinak, ale podařilo se nám udržet kontakt a pravidelnost v komunikaci, ve cvičení, udělali jsme spoustu práce a já jsem na své žáky opravdu nesmírně pyšná za to, jak to zvládli. Pro vaši představu, v mé klavírní třídě mám žáky od 4 do 14 let. A řešili jsme po Skypu třeba i takové věci, jako byla zlomená ruka jednoho žáčka, nebo zablokovaná záda u další žačky, která jí nedovolí hrát pravačkou, takže dva mí žáci hráli online jenom jednou rukou.

Pokud ale kontakt učitele a žáka byl z jakéhokoli důvodu na jedné nebo druhé straně vlažný, přerušovaný, anebo dokonce žádný… pak samozřejmě návrat zpět do režimu bude o to těžší a náročnější.

U některých dětí mohlo dojít k určitému „zlenošení“, protože najednou nemusely cvičit a snažit se se posouvat dál, u jiných se podepsal chaotický režim daný celou tou náročnou situací.

Ať už je důvodem pro chybějící motivaci cokoli, je důležité si uvědomit, že je to přirozená reakce dětí na to, co se dělo. Prostě nám někdo vzal svět, zatřásl s ním a všechno se přesypalo jinam, než to původně bylo.

A s tím se vyrovnávají špatně i dospělí, nejen děti (mimochodem jsem na internetu narazila na článek, že se někteří dospělí, kteří dostali státní podporu, také nechtějí vracet do práce, protože doma je to pohodlnější…takže pokud vaše dítě nechce zpátky do hudební školy, vážně to v dané situaci není nic tragického!).

Jaká jsou tedy řešení, když dítěti chybí motivace dál hrát na klavír?

V první fázi je určitě dobré dítě pochopit a netlačit na něj v tom smyslu, že by bylo nutné něco nyní u klavíru do konce školního roku „dokázat“. Nevím samozřejmě, jak to mají státní hudební školy třeba se zkouškami, protože já mám školu soukromou, kde zkoušky neděláme a motivujeme děti dotahovat svoji práci do konce skrze veřejná vystoupení. Ale kdyby to bylo na mě, zkoušky bych letos určitě zrušila. 🙂

Stejně tak bych netlačila u dětí, které jsou na pokraji rozhodnutí s klavírem skončit, na to, aby musely nyní na těch posledních několik týdnů letošního školního roku, vzepnout své síly a něco ze sebe „vytřískat“. Já osobně bych se snažila za každou cenu je pozitivně motivovat k hraní dál, protože nejdůležitější ze všeho nyní je, aby s tím „nesekly“ a pokračovaly i v dalším školním roce.

Protože hrát na klavír má smysl. Je to krásný koníček, přináší velké emocionální obohacení dětem i jejich blízkým, kontakt s hudbou povznáší a kultivuje dětskou osobnost. Má to smysl u všech dětí, jak u těch, které to budou dělat pouze jako koníček uprostřed mnoha dalších zájmů, tak u těch, které hraním tráví více času a hrají na více koncertech, soutěží anebo se chystají jednou studovat klavír profesionálně. Má to smysl zkrátka u všech dětí.

A proto je u těch, které se nyní u klavíru trápí a nemají motivaci dál pokračovat, důležité, aby je rodiče i učitelé co nejvíce podpořili a pozitivně motivovali.

  • Co takhle nyní přejít na více prázdninový režim, přestat cvičit stupnice a technická cvičení, a naučit se třeba Piráty z Karibiku nebo jinou přitažlivou skladbu, která bude odlehčená, zábavná, „nepovinná“?
  • Proč nezkusit něco, co je třeba pro žáka trochu jednodušší, aby mu nacvičení trvalo méně času a tím pádem se dříve dostavil výsledek a s ním pocit radosti a uspokojení?
  • Proč teď nehrát na hodinách spolu čtyřručně, třeba i nějaký jazz, něco pozitivně laděného?

To by byla cesta, kterou bych volila u takových dětí já.

A můžu vám s tím i pomoct.

Na mém YouTube kanálu najdete Minikurz pro klavír, který jsem vytvořila v karanténě, a v němž najdete videolekci, jak se naučit hrát Harryho Pottera i Piráty z Karibiku. V tomto článku se zase můžete nechat inspirovat tím, co hrát o prázdninách, je plný tipů na odlehčený repertoár, který skvěle splní motivační funkci u žáků. 😉

Na webu mám také ebook Jak motivovat děti ke cvičení na klavír, je ke stažení zdarma. Nepsala jsem ho sice pro případ koronavirové pandemie, ale třeba v něm také najdete nějaké užitečné tipy. Stáhněte dětem rovnou i ebook Hudební hádanky, když už v tom budete.

Moje kolegyně a přítelkyně Zdeňka Sajdlová vydala nyní úplně novou sbírku skladeb nazvanou V Cirkuse. Jsou to technicky nenáročné skladby pro začátečníky a mírně pokročilé a hudební náplň je extrémně veselá, chytlavá, pozitivně nabitá. Sama už mám připravené noty ze sbírky na červen a dokonce i na září pro svoje žáky, doporučuji na sbírku mrknout, nemohla vyjít v lepší čas, než teď. 😉

Tip pro vás: Líbil se vám tento článek a hraní na klavír vás zajímá? 🙂 Ráda vám budu emailem pravidelně posílat klavírní inspiraci z mého webu.

Chci od Evy dostávat emaily!

Závěrem bych chtěla říct, snažte se děti u klavíru udržet a přestát s nimi tuhle „klavírní koronakrizi“, i když chápu, že to může být velmi náročné. Jednou z lekcí, kterou nám život přináší, je umění nevzdat se, i když všechno okolo vypadá docela černě, i když se nám do něčeho opravdu nechce, nebo když nám něco nejde a nejde. Zažíváme to všichni, a pořád dokola, v různých situacích.

Hraní na klavír je pro děti výzva. Kromě toho, že je to krásný a ušlechtilý koníček, je také někdy pěkně náročné. Někdy to nejde a nejde, i když člověk cvičí a cvičí, někdy není nálada, někdy se nám nechce, někdy se nám dokonce nechce cvičit i dlouhodobě, někdy se u toho vztekáme, chceme roztrhat noty, někdy obviňujeme naše pedagogy, rodiče, všechny okolo, kdo nás do toho „nutí“. To všechno k tomu patří. A to všechno je zároveň skvělý trénink do života, protože u hraní na klavír vlastně o nic nejde, ale až jednou děti vyrostou a budou si muset vybojovat svoje místo ve společnosti, dostat se na školu, uspět u pohovoru…houževnatost a vytrvalost získaná díky hraní na klavír se jim bude velmi hodit. 😉

A všechno to „nepohodlí“ vyvažují bohatě ty okamžiky, kdy zjistíme, že umíme zahrát skladbu, po které jsme vždycky toužili. Že umíme hrát na klavír, že rozumíme hudbě, umíme si zahrát z not jen tak pro radost.

Takže se nevzdávejte, ale zkuste to teď s dětmi trochu jinak, trochu víc uvolněně a víc pro zábavu. Držím všem palce, dětem i rodičům, aby se vám podařilo překlenout tohle náročné období, a aby vaše děti u klavíru vydržely!

Komentáře
Eva Lorenc
Latest posts by Eva Lorenc (see all)