Na fiktivní rozhovor jsem chtěla původně pozvat samotného mistra Mozarta, ale při procházení muzea v St. Gilgenu u rakouského jezera Wolfgangsee na mě dýchla atmosféra ženské části Mozartovy domácnosti. Muzeum se totiž nachází v rodném domě Mozartovy maminky a prožila tam část života i jeho sestra.
Příběh Mozartovy sestry Nannerl, mimořádně talentované hudebnice a vynikající klavíristky, mě velmi zaujal. A proto si o Mozartovi budeme povídat jejíma očima a zapředeme se ve fiktivním rozhovoru do jejích vzpomínek.
Cestování po Rakousku nás v létě zavedlo do malebného městečka St. Gilgen u jezera Wolfgangsee, kde je voda tak čistá a tak modrá, že ani slova nestačí pro popsání toho úžasného odstínu – něco mezi azurovou, tyrkysovou, průzračnou, křišťálovou a zelenou.
Toto útulné městečko, kam se místní i turisté sjíždějí trávit horké letní dny kratochvílemi u vody nebo posedět v jedné z četných restaurací, které lemují pobřeží jezera, skýtá vazbu i na jednoho z nejvýznamnějších klasicistních skladatelů, Wolfganga Amadea Mozarta.
V St. Gilgenu se nachází rodný domek Mozartovy maminky a bydliště jeho sestry Marie Anny zvané “Nannerl”, ve kterém dnes najdete komorní muzeum věnované rodině Mozartových. Samotný Wolfgang Amadeus se narodil v nedalekém Salzburku.
Na fiktivní rozhovor jsem chtěla původně pozvat samotného mistra Mozarta, ale při procházení muzea v St. Gilgenu na mě dýchla atmosféra ženské části Mozartovy domácnosti a zaujal mě příběh jeho sestry Nannerl, mimořádně talentované hudebnice a vynikající klavíristky, která ale na rozdíl od svého bratra neměla možnost v dospělosti dál svůj talent rozvíjet z prostého důvodu – tehdy nebylo pro ženy typické, aby se věnovaly vlastní kariéře a vydělávaly si na živobytí emancipovaně tak, jako v dnešní době.
Hlavní finanční zajištění jim poskytl výhodný sňatek, který často nebyl realizován z lásky, ale po domluvě mezi rodiči obou budoucích manželů. Proto právě skrze vyprávění Marie Anny si o jejím mladším bratrovi Mozartovi popovídáme.
Pohodlně se tedy usaďte, vezměte k ruce váš oblíbený nápoj a pojďme cestovat v čase zhruba 250 let zpátky, do St. Gilgenu, do 18. století. Do doby, kdy se zrodil hudební génius, jehož nesmrtelnému hudebnímu odkazu se dnes klaní celý svět.
Krásný den, Marie Anno, nebo Vám mohu také říkat “Nannerl”?
Krásný den i Vám! Nannerl jsem po domácku byla vždycky, říkali mi ale také Mariana. Do češtiny by to bylo přeloženo zhruba jako “Nanynka”. Díky za pozvání na rozhovor, ráda zavzpomínám na dětství, mládí, své rodiče i na bratra, které jsem všechny přežila. Bylo mi dáno žít na naši dobu dlouho, dožila jsem se 78 let, zatímco Wolfgang zemřel v pouhých 35 letech.
Mohla byste nám na začátek povědět něco o historii vaší rodiny? Kdo jsou vaši rodiče, kde jste jako děti s bratrem Wolfgangem bydleli?
Moje maminka se narodila o Vánocích roku 1720 právě tady v St. Gilgenu u jezera Wolfgangsee. Jmenovala se Anna Marie Pertlová. Když jí bylo 27 let, provdala se za hudebníka a skladatele Leopolda Mozarta. Naši rodiče měli spolu sedm dětí, ale dospělosti jsme se dožili pouze dva, já a Wolfgang.
V první polovině 18. století byla velmi vysoká úmrtnost malých dětí. Já jsem se narodila jako čtvrté dítě. Moji tři starší sourozenci všichni zemřeli krátce po narození, takže jsem je nepoznala. Po mě se do naší rodiny narodily ještě další tři děti, ale i dvě další bohužel zemřely, a tak jsem vyrůstala pouze se svým nejmladším bráškou, Wolfim. Wolfgang byl o 4,5 roku mladší než já.
Sama jsem maminka dvou dcer a neumím si představit, že by se mi narodilo 7 dětí a jen 2 z nich přežily do dospělosti. Ačkoli miluji dobové filmy a šaty a snívám o tom, jaké by to bylo žít v 18. století, jezdit kočárem, myslím, že moje představy jsou velmi zromantizované a že realita byla úplně jiná. Váš život byl asi v lecčems mnohem obtížnější a tvrdší než v naší moderní době.
Můžete nám přiblížit, jak vypadal domov, ve kterém jste s Wolfgangem vyrůstali?
Bydleli jsme jako děti s rodiči v uličce zvané Getreidegasse, což je v moderní době jedna z nejkrásnějších nákupních tříd na světě. Číslo 9 v ulici ústí k malému náměstí a patří několikapatrovému domu s jasně žlutou fasádou, kde jsme ve třetím patře měli malý byt skládající se z obývacího pokoje, ložnice a otcovy pracovny. Součástí bydlení byla i malá kuchyň a spíž.
Jako malé děti jsme spali v ložnici spolu s našimi rodiči. Hlavní část dne jsme trávili v obývacím pokoji, který sloužil zároveň i jako jídelna a místo pro setkávání s přáteli našich rodičů a umělecké debaty o hudbě. Otec byl ve službách salzburského arcibiskupa jako houslista, hudební skladatel a učitel hudby, takže doma trávil část dne zavřený ve své pracovně a mnoho času věnoval také hudebnímu vzdělávání mne a bratra.
Nemohla jsem si při vyhledávání podkladů pro náš rozhovor nevšimnout, že Váš bratr Wolfgang byl pokřtěn jako Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus. Dnes ho celý svět zná ale pod změněným jménem, a to Wolfgang Amadeus. Objasníte nám, kde se jeho umělecké jméno vzalo?
Wolfgang si sám upravil křestní jména Wolfgangus a Theophilus, což znamená “Boha milující”, na podoby Wolfgang Amadé, přičemž Amadé je italský překlad jména Theophilus. Během cest po Itálii se také nazýval Wolfgango Amadeo, což byla poitalštěná verze jeho jména. Mnoho hudebníků to v naší době takto používalo, protože to dodávalo větší přitažlivost jejich uměleckým jménům, evokovalo to dojem elegance a vysokého uměleckého smyslu.
Ve svých dopisech se Wolfi také podepisoval jako Wolfgang Amadé Mozart, ale vyloženě jako Amadeus sám sebe označil pouze v žertu ve třech dopisech, které psal svému příteli J. G. Jacquinovi v roce 1777. Byla to slovní hříčka mezi dvěma přáteli, ale právě tato varianta se stala po jeho smrti ikonickou a ve 21. století je synonymem pro jeho geniální hudební dílo.
Hudební vzdělávání vzal do rukou váš otec Leopold Mozart. Sama jste byla vynikající pianistka a s bratrem Wolfgangem jste hrávali na klavír společně. Povězte nám něco o vašich hudebních začátcích.
Otec byl sám vynikající hudebník a byl skutečně nadšen, že já i Wolfi jsme projevili výrazné hudební nadání. Co se týče mě, otec mě vyučoval hře na klavír i na housle a díky jeho přísnosti a vysokým očekáváním se ze mě stala vynikající hudebnice a koncertní pianistka.
Wolfi projevoval výrazné hudební nadání už od úplně raného věku. Když mu byly 4 roky, klavír ho tak fascinoval, že u něj strávil tolik času, že ho rodiče museli doslova odvádět od nástroje, aby se také věnoval něčemu jinému nebo se najedl.
Otec nás oba velmi miloval a věnoval nám stejnou pozornost, ale je pravda, že narození Wolfganga bral jako boží poslání. Označoval bratra doslova za “zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salcburku”. Svou vlastní kariéru hudebníka upozadil, dokonce až do takové míry, že občas zanedbával své pracovní povinnosti u arcibiskupského dvora Salcburku, kde byl zaměstnaný.
Wolfgang se u otce učil hře na klavír, na housle a komponování. Svoje první skladbičky tvořil Wolfi už v pěti letech, předehrával je a otec mu je pomáhal zapisovat do not. Společně s bratrem jsme hráli na klavír čtyřručně i sólově a otec se staral o naše veřejná vystoupení.
Zpočátku jsme vystupovali v domácím Salcburku, a ve společnosti jsme byli brzy známí jako “zázračné děti ze Salzburku”. Otec na sebe vzal roli manažera a začal nám zařizovat koncertní cesty nejprve po Rakousku a poté i po celé Evropě.
Arcibiskup Zikmund Kryštof, hrabě ze Schrattenbachu, otcův tehdejší zaměstnavatel, měl velké pochopení pro jeho zaujetí Wolfgangovým mimořádným talentem, uvolňoval ho z práce a umožňoval mu podnikat s námi koncertní cesty po Evropě.
Můžete nám povědět něco o cestování po panovnických dvorech v 18. století?
Koncertní cesty po Evropě nám poskytly opravdu jedinečné příležitosti pro prezentaci našeho hudebního talentu a získání uznání v nejvyšších společenských kruzích, měli jsme možnost setkat se s významnými hudebními umělci té doby a vytvořili si kontakty, což zejména pro bratrovu kariéru mělo velký význam. Hráli jsme ve Vídni, Paříži, Římě, Londýně, Mnichově a spoustě dalších měst na šlechtických i panovnických dvorech, museli jsme ale vždy počkat na pozvání.
Hráli jsme například ve Vídni na dvoře císařovny Marie Terezie. Ta nás pozvala opakovaně. Pamatuji si, že obdivovala, že hraji zpaměti bez not. A Wolfiho zase nechala improvizovat na téma, které mu sama zadala.
Hráli jsme také pro Ludvíka XV. a jeho dvůr ve Versailles, to bylo v roce 1763 . Naše vystoupení bylo vřele přijato a získali jsme si obdiv samotného krále.
Já osobně jsem s koncertováním přestala v 18 letech. V tehdejší společnosti se patřilo, aby si dospělá žena našla muže a dobře se provdala. Proto jsem tehdy svou koncertní kariéru ukončila a vystupovala koncertně už jen pro okruhy přátel v uzavřené společnosti.
Wolfgang však jako zázračné dítě v cestách i koncertování pokračoval. Tím, že si získal věhlas, zvali ho šlechtici opakovaně na své dvory, získával zakázky a pozornost mecenášů, kteří ho tu a tam finančně podporovali nebo si u něj objednávali skladby na zakázku, a také koncertoval.
Cestování po Evropě v 18. století muselo být nesmírně náročné, zcela odlišné od dnešních moderních podmínek. Předpokládám, že jste převážně cestovali kočárem? Jaké to bylo trávit tolik času na cestách?
Bylo to skutečně nesmírně náročné a vyčerpávající. Řekla bych, že pro naše rodiče daleko víc než pro nás jako děti. Nejen cestování samotné, ale i vše, co jsme na cestách museli řešit, což byly někdy i vážné zdravotní problémy.
Například se pamatuji, že cesta ze Salcburku do Paříže nám zabrala několik týdnů. Většina cestování probíhala po souši kočárem, který byl tažen koňmi. Rychlost cesty hodně závisela na stavu silnic a počasí. Cesty byly často nekvalitní, plné výmolů, bláta a nerovností, což nás hodně zpomalovalo. Také obtížný terén, kopce a hory byly dost velká výzva nejen pro nás, ale i pro kočí a koně.
To ani nemluvím o tom, jak moc to bylo nepohodlné. Kočáry byly malé a těsné. V zimě v nich byla zima, v létě vedro, jezdili jsme skrze bouřky, mlhy, museli jsme dbát i na bezpečí, protože v té době ještě kočáry přepadávali lupiči.
Museli jsme plánovat pravidelné zastávky hlavně na nocleh a odpočinek. Spoléhali jsme na hostince po cestě. Cestování se tím stávalo dost nákladným, v naší době cestovali na delší vzdálenosti zejména bohatí a šlechta. My jsme se museli spoléhat na pozvání toho či onoho šlechtického dvora a náklady na cestu uhradit z výdělku za koncerty.
Otec s vámi absolvoval většinu evropských cest, ale po roce 1777 se cest přestal účastnit. Na jedné z takových cest zemřela vaše maminka. Co se stalo?
Wolfgang podnikl cestu do Francie, kde hrál v roce 1777 pro francouzskou královnu Marii Antoinettu. Tato zahraniční cesta byla pro naši rodinu však osudná.
Salzburským arcibiskupem se v tom roce stal hrabě Jeroným Colloredo-Waldsee, který, ač vášnivě miloval hudbu, odmítl nadále tolerovat našemu otci cestování v pracovní době. Navíc otce podezříval (a musím říct, že oprávněně), že součástí těchto cest je i hledání výhodnějšího postavení pro otce i Wolfganga u jiného dvora. Salcburk, ačkoli je to krásné město, neposkytoval hudebníkům a skladatelům takové podmínky, jako například Vídeň.
A tak se stalo, že právě v roce 1777 nepovolil arcibiskup otci cestu s Wolfgangem do Německa a posléze Francie. A Wolfgang odcestoval sám s naší maminkou.
Když byl Wolfi v Německu, zamiloval se tehdy jako 21letý do Aloysie Weberové, která pocházela z významné hudební rodiny, jejím bratrancem byl skladatel Carl Maria von Weber. Sama byla vynikající sopranistka a později operní primadona, což Wolfimu mimořádně imponovalo. Mladou lásku ale otec vnímal jako ohrožení synovy kariéry, a proto Wofli s maminkou urychleně odcestovali do Francie.
V Paříži se Wolfgangovi tentokrát nevedlo tak, jak rodina očekávala. Dostal se do dluhů a nabídky práce, které tehdy obdržel, pro něj nebyly dlouhodobě zajímavé. Naše matka se v Paříži nakazila tyfoidní horečkou, na kterou 3. července 1778 zemřela. Přirozeně to celou naší rodinou velmi otřáslo a myslím si, že otec v žalu částečně dával matčinu smrt Wolfgangovi za vinu, že se o ni v Paříži lépe nepostaral.
Co se událo dál po návratu Mozarta z Paříže po smrti vaší matky?
Wolfgang nastoupil do zaměstnání v Salcburku na uvolněné místo dvorního varhaníka. Nicméně Wolfimu se zpátky do Salcburku nechtělo. Město nedokázalo uspokojit jeho skladatelské a umělecké tužby i plány jeho velkolepého hudebního ducha. V té době toužil skládat opery a v Salzburku nebyl operní dům, kde by je mohl provádět. Toužil po tom uspět ve Vídni, tehdejší mekce hudebníků, kterou chtěl dobýt.
Proto se z Paříže vrátil proti své vůli a téměř s tříměsíčním zpožděním. Vracel se zpět znovu přes Německo. V Mnichově se opět setkal s rodinou Weberových, kde se mezitím začal dvořit mladší z dcer, Konstanci, která se později stala jeho manželkou.
Skoro 2 roky pak Wolfgang vydržel v zaměstnání na postu v Salcburku, ale jeho vztahy s arcibiskupem, u kterého byl ve službách, byly od začátku napjaté. Wolfi podnikl během této doby cestu do Mnichova, kde se v listopadu 1780 konala premiéra jeho opery Idoméneo.
Poté došlo k roztržce mezi ním a arcibiskupem a Wolfi se v roce 1781 vzdal svého místa v Salcburku a přestěhoval se do Vídně, kde se v následujících letech na volné noze živil koncertováním a komponováním, dával také lekce klavíru.
Již padla zmínka o Mozartově první lásce Aloysii Weberové... Nakonec se však oženil s její mladší sestrou Konstancí. Můžete nám o tom povědět více?
Po nezdařeném dvoření Aloysii, která se mezitím provdala, se Wolfi skutečně začal ucházet o její mladší sestru Konstanci. Rodina Weberových se často stěhovala, a tak se stalo, že se přestěhovala i do Vídně, kde u nich Wolfgang nějakou dobu na počátku svého vídeňského pobytu sám bydlel. Kvůli řečem se však musel přestěhovat.
Wolfgang se nakonec s Konstancí oženil v srpnu 1872, i přes opakovaný zákaz otce. Jeho svolení k sňatku přišlo dopisem až den poté, co již byli novomanželé svoji. Z korespondence Mozartových bylo jejich manželství šťastné, byl to skutečně sňatek z lásky, což na naši dobu nebylo zdaleka tak obvyklé. Sňatky se často domlouvaly mezi rodiči tak, aby byly pro rodiny vzájemně výhodné zejména po ekonomické stránce.
Konstance porodila Wolfgangovi 6 dětí, z nichž se bohužel pouze dva synové dožili dospělosti. V počátcích jejich manželství byl Woflgang na vrcholu své tvorby a měl poměrně vysoké příjmy – psal opery, klavírní koncerty, sonáty, sám koncertoval, dával hodiny klavíru. Bohužel však neuměl s penězi správně hospodařit, vedl rozmařilý a nákladný život, a tak i přes vysoké příjmy na tom Mozartovi nikdy nebyli finančně dlouhodobě moc dobře a snadno se dostali do dluhů.
Jaký byl vztah vašeho otce k Mozartovi v dospělosti? Tradují se historky, že otec a syn se dostali do rozepří a jejich vztah byl komplikovaný.
Opět je potřeba vzít v potaz, že dramatici mají tendenci vše přehánět. Vím, že otec neměl příliš v oblibě Wolfgangovu ženu Konstanci, a také to, že se otci nelíbil marnotratný způsob života, který Wolfgang vedl. Otec byl daleko praktičtější povahy, pragmatičtější, a samozřejmě si pro svého syna přál jen to nejlepší, vedle slávy hudebníka také dobré finanční zajištění a rovnocennou životní partnerku, to se mu však nedařilo u dospělého syna již ovlivnit.
Vím také, že když otec navštívil Mozartovy ve Vídni, kritizoval jejich domácnost, že u nich doma byl nepořádek, všude se válelo oblečení, že neuměli hospodařit s penězi a že Wolfi pohubnul, protože se o něj Konstance nestarala dobře.
Otec zemřel v roce 1878 v Salcburku. Jeho smrt mě i Wolfiho velmi zasáhla. Přes neshody, které mezi sebou měli, choval bratr k otci vždy velkou úctu a lásku, což je doloženo i v jejich vzájemné korespondenci.
Jaký byl váš vztah k bratrovi poté, co se oženil? Jak v té době vypadal váš vlastní život?
Je pravda, že po jeho sňatku s Konstancí náš vztah ochladl. Ačkoli spolu i s dětmi navštívili Salcburk, vyloženě k usmíření v rodině u nás nedošlo. Ani otec, ani já, jsme si s Konstancí nerozuměli. I korespondence mezi mnou a bratrem v té době ochladla.
Jeho úspěchy a životní cestu jsem sledovala zpovzdálí a po bratrově smrti jsem měla možnost vidět i vzrůstající zájem o jeho tvorbu a velkou snahu jeho vdovy Konstance o to, aby bylo Mozartovo dílo dále šířeno a jeho velkolepý hudební odkaz neupadl v zapomnění.
Co se týče mě, jak už jsem říkala, v 18 letech jsem přestala s koncertováním a vzdala jsem se kariéry pianistky, protože v té době pro ženu byla jedna hlavní cesta dobrého finančního zajištění, a to byl výhodný sňatek. Je to škoda, protože ačkoli Wolfang byl jednoznačně obdařen geniálním hudebním nadáním, já sama jsem byla vynikající klavíristka, pro klavír jsem i komponovala, nicméně jsem v dospělosti nemohla svůj talent dále rozvíjet a kultivovat tak, jako můj bratr. Role ženy ve společnosti byla tehdy jasná, bylo mi souzeno stát se především manželkou a matkou, vést domácnost.
Moje první velká láska byl komorník Franz Armando, nicméně otec nedal souhlas k tomuto sňatku, a tak jsem se v létě 1784 výhodně provdala za kurátora města St. Gilgen, Johanna Berchtolda ze Sonnenburgu. Byl o 15 let starší než já a již dvojitý vdovec. Měl 5 dětí, o které jsem se začala starat, a porodila jsem mu ještě další tři, z nichž jedno nám bohužel zemřelo.
Přestěhovali jsme se do St. Gilgenu, což je městečko, kde se narodila moje matka, a bydleli jsme dokonce ve stejném domě, protože manžel byl nástupcem v úřadu po dědečkovi z matčiny strany.
Můj manžel zemřel v roce 1801 a po jeho smrti jsem se se svými dvěma dětmi přestěhovala zpět do Salcburku, kde jsem se živila jako učitelka klavíru a musím říct, že velmi úspěšně. Vyučovala jsem až do svých 74 let, kdy jsem bohužel oslepla. Poté jsem sice stále dávala hodiny klavíru, ale již v menší míře.
Mozart je v dnešní době často vyobrazován jako génius, který žil velmi rozmarný život a zemřel v bídě a chudobě, neměl prostředky ani na to, aby byl řádně pohřben. Je to pravda, nebo jsou to trochu přehané, “zromantizované” představy o jeho životě?
Řekla bych, jak se říká “na každém šprochu pravdy trochu”, že pravda je někde napůl cesty. Bratr si na naši dobu vydělával velmi slušné peníze. Nebyl určitě tak bohatý, jako nějaký šlechtic, ale rozhodně jeho příjmy byly na naši dobu vysoké a umožňovaly mu žít si na vysoké noze.
Pro představu, pokud srovnáme 18. století s 21. stoletím, ročně si přišel z výdělků za koncerty a vystoupení na něco okolo 10.000 guldů, což odpovídá (převedeno na moderní poměry) ročnímu příjmu ve výši asi 125.000 Euro (skoro 3 miliony korun ročně). Pro další srovnání, například své komorné platil 1 guld měsíčně, za lekce klavíru si účtoval 2 guldy, zbývající výdělky pocházely z jeho koncertů, zakázek na skladby, které psal, opery, vystoupení a další aktivity.
Na druhé straně však stály jeho marnotratné výdaje. Wolfgang rád utrácel a žil v luxusu. Bydlíval ve velkých prostorných bytech a zaměstnával spoustu personálu. K tomu rád hrál v karty a billiard, kde pravděpodobně hodně peněz prohrál. To nejcennější z jeho pozůstalosti nakonec nebyly cenné knihy nebo hudební nástroje, ale luxusní drahé oblečení, do kterého se rád oblékal, a také jeho billiardový stůl, který tehdy jednoznačně patřil k luxusnímu nadstandardnímu zařízení domácnosti.
Wolfgang tedy ani s vysokými příjmy často s penězi nevystačil a půjčoval si od přátel. Nezemřel v bídě, po jeho smrti dokázala Konstance poplatit jeho pohledávky a vyjít ještě na omezenou dobu s penězi, které zbyly.
Sama pocházím z Čech, takže další otázka se týká Mozartových cest do Prahy. Podnikl k nám celkem dvě cesty a obě byly velmi úspěšné. Můžete zavzpomínat?
V Praze slavil bratr velký úspěch, zatímco v té době ve Vídni se mu prosadit tolik nedařilo. V Praze pobýval na Bertramce u manželů Duškových. Josefína Dušková byla vynikající pěvkyně, sopranistka, a její manžel František Xaver byl zase vynikající hudebník, klavírista i skladatel. V tomto prostředí se Mozart cítil skutečně jako doma. A navíc v Praze byl skutečně velmi obdivován a uznáván. Manželé Duškovi dokonce zůstali spřáteleni s Konstancí i po smrti Wolfganga.
První návštěva Prahy proběhla v roce 1787, kdy měla ve Stavovském divadle premiéru jeho opera Don Giovanni. Objednávku na tuto operu dostal Mozart po velmi úspěšném provedení Figarovy svatby v Praze, na jejíž úspěch chtělo pražské divadlo navázat. Premiéra Dona Giovanniho musela být dokonce o několik týdnů odložena, protože pražské divadlo nestihlo v tak krátkém čase na naši dobu opravdu náročné dílo nastudovat. K tomu bylo potřeba vytvořit nákladné kulisy a kostýmy. Premiéru nicméně Wolfgang osobně dirigoval 29. října 1787 a měla takový úspěch, že ho po skončení představení třikrát publikum vytleskalo.
Druhou návštěvu podnikl v roce 1791, to premiéroval operu La clemenza di Tito. Zakázku na tuto operu získal Mozart poté, co ji kvůli přemíře jiné práce odmítl tehdy velmi oceňovaný vídeňský dvorní skladatel Antonio Salieri. Opera byla zkomponována u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem a Mozart opět dirigoval premiéru osobně.
Krátce po návratu z Prahy do Vídně se Wolfgang nakazil infekční chorobou, na kterou záhy 5. prosince 1791 zemřel a byl pohřben v jednoduchém společném hrobě. Jeho poslední velkodílo, které již nestihl dokončit, bylo Requiem.
Co se po Mozartově smrti stalo s jeho chodí Konstancí a jeho dětmi?
Konstance se aktivně začala starat o manželův hudební odkaz, ze kterého jí plynul příjem. Společně se sestrou Aloisií uspořádala několikero benefičních koncertů v letech 1795-1796 dokonce koncertní cestu, na které byla hrána Mozartova díla.
Po smrti Wolfganga byla Konstance schopná vyrovnat jeho zbývající závazky a pokrýt živobytí rodiny z peněz, které po manželovi zůstaly. Jako vdově po skladateli jí byla přiřčena penze od samotného císaře Leopolda II., a další peníze obdržela díky benefičnímu koncertu, na který sám císař přispěl velmi štědrou částkou.
Konstance se znovu provdala v roce 1809 za Georga Nikolause von Nissenem, dánského diplomata a spisovatele. Zpočátku spolu žili v Dánsku, v Kodani a často cestovali po celé Evropě, nakonec se usadili v Salcburku, to bylo v roce 1824. Oba společnými silami pracovali na Mozartově biografii, kterou Konstance publikovala 2 roky po smrti svého druhého manžela, v roce 1828.
Svá poslední léta dožila v Salcburku, kde žila spolu se svými dvěma staršími sestrami, Aloysií a Sophií, které byly v té době již také vdovy, a které se k ní přestěhovaly.
Oba Mozartovi synové byi bezdětní, takže spolu s nimi vymřeli i přímí potomci Mozarta.
Dovětek
Marie Anna Mozartová zemřela v požehnaném věku 78 let jako poslední z rodiny Mozartových, přežila své rodiče i svého geinálního bratra. Můžeme se jen domýšlet, jak by se vyvíjela její hudební kariéra, kdyby měla možnost studovat a dále se učit hře na klavír a skladbě. Možná by z ní byla jedna z prvních klavírních virtuózek v Evropě, ale do této role se jako žena probojovala o 100 let později až Clara Schumannová.
Při procházce městečkem St. Gilgen mineme na maličkém náměstí před radnicí sochu Mozarta, jak hraje na housle. Můžeme posedět v jedné z kaváren, které náměstí obklopují, nebo si koupit všudypřítomné čokoládové “Mozartkugeln”. Do nedalekého Salcburku se můžeme vypravit na mozartovské slavnosti “Mozartův týden”, které se zde každoročně konají v období Mozartových narozenin, anebo na velkolepý salcburský festival vážné hudby Salzburger Festspiele.
Dnešní mozartovské čtení doporučuji zakončit poslechem jedné z jeho nespočetných klavírních skladeb. Vybrala jsem pro vás Romanci, 2. větu z klavírního koncertu d moll, která zazní ve finálních titulcích filmu Amadeus.
Opravdu krásná mozartovská tečka za báječným filmem, i za tímto fiktivním rozhovorem. Nahrávku jsem vybrala v podání mozartovské klavírní specialistky, japonské virtuózky Mitsuko Uchida.
Zdroje pro vytvoření článku jsem čerpala z informací muzea v rodném domě Mozarta v Salcburku, Mozartova muzea v St. Gilgenu a ověřovala v podrobně vypracované německé Wikipedii a v učebnici Dějiny hudby. Doprovodné obrázky jsou pořízené během mého pobytu v Salcburku a St. Gilgenu, dále jsem využila stažení zdarma na Wikipedii.
Věřím, že se vám čtení líbilo!
Málokdo hraje na klavír v dětství tak geniálně, jako malý Mozart. Nicméně hra na klavír je fantastická, i když ji provozujete zájmově jako koníček. Ať už máte děti, které se učí hrát, nebo se chcete učit hrát vy sami, ráda se s vámi potkám v mých klavírních kurzech, které doporučuji omrknout!
Jsem autorkou úspěšného eBooku Pohádkově snadné čtení not pro malé klavíristy a celé řady dalších praktických eBooků, které si ode mě můžete stáhnout zdarma.:-)
Více o mně se můžete dočíst ZDE >>
- Můj rok 2023 - 2.1.2024
- Fiktivní rozhovor: Wolfgang Amadeus Mozart očima Nannerl - 22.7.2023
- 9 nejkrásnějších klavírních filmových melodií - 4.7.2023