Před nedávnem mi moje studentka z klavírního kurzu Bára Černošková poslala úžasný mail. Popisuje v něm svoji letošní svatojakubskou pouť do španělského Santiaga. Ušla úplně sama 300 km pěšky. V těžkých chvílích ji na její poutní cestě podržela vzpomínka na klavír.
Bářin příběh inspiruje k plnění dávných snů a motivuje k překonání vlastních hranic.
Přečtěte si její úžasné, poutavé a velmi lidské vyprávění, které mi nadšeně dovolila s vámi sdílet.
„Ahoj Evi, právě jsem se vrátila z cesty do Santiaga a při našem rozhovoru o kurzu hry na klavír pro začátečníky jsem slíbila, že s tebou budu své zážitky sdílet. Jednak proto, že se Štěpánem oba rádi chodíte a cestujete, a navíc, pouť do Santiaga je v mnoha ohledech podobná pouti klavírní. Letošní pouť pro mě byla v mnoha ohledech nová.
- Poprvé jsem šla úplně sama. Bez někoho z domova. Ale on tam člověk nikdy není sám, pokud vážně nechce.
- Poprvé jsem šla hódně, hódně do kopce.
- Poprvé jsem byla fascinovaná krajinou snad každý den.
Na Caminu člověk potká naprosto úžasné, otevřené, empatické lidi, kteří vám pomůžou opravdu se vším. Od puchýře až po bookování ubytoven, pokud vám třeba zrovna nefunguje telefon.
Poutníky naleznete ve všech věkových kategoriích. Viděla jsem maminky s malými dětmi, teenagery, mladé dospělé, lidi ve středních letech a nejstarší paní bylo přes 80.
Stejně tak zdravotní kondice byly různé, ale to je pak samozřejmě potřeba být na sebe opravdu laskavý a zvolit trasu i roční období opravdu pečlivě.
Pouť pěší je v mnoha ohledech srovnatelná s poutí klavírní
Jak jsem již avizovala, v mnoha ohledech je pouť pěší srovnatelná s poutí klavírní. Proč? Je to svět, ve kterém se ztratíte, a který může být na chvíli opravdu jen váš.
A je to svět, který si zamilujete, pokud vás to tím směrem alespoň maličko táhne.
Stejně jako v klavíru dbáme na několik věcí současně (rytmus, úhoz, prstoklady, přednes, pedalizace), na Caminu jsou důležité věci jako kde budete spát, co budete jíst, zda máte dost vody i za kterým stromem je nejlepší záchod (tady trochu přeháním, po cestě je i dost kaváren! 🙂 ).
Ačkoliv na sebe třeba nespěcháme, někdy se může zdát, že nám to najednou nejde.
Zasekneme se na poslední stránce při hraní Pachelbelova Kánonu D dur a nějak se nemůžeme hnout z místa.
Začne nás bolet koleno a nevíme, jestli to vzdát.
Dát si pauzu anebo prostě jen trochu zpomalit není vůbec žádná ostuda.
Hraní na klavír ani pouť nejsou závod
Hraní na klavír ani pouť nejsou závod.
- Někdy to znamená, že nás ostatní předběhnou.
- Někdy to znamená, že naše ego a snaha držet krok s ostatními musí stranou.
- Je to ale především naše cesta, naše zdraví, naše bezpečí.
Paradoxně nás někdy zpomalení může naopak nakopnout k lepším výkonům, které by nikdy nepřišly, kdybychom si ho nedopřáli.
Na obou cestách můžeme potkat báječné lidi, se kterými se budeme vzájemně podporovat, motivovat a sdílet radosti i strasti. A každá bolístka s někým sdílená se stává o tolik lehčí. Co tyto dvě cesty spojuje pro mě osobně je naprostá přirozenost a jakási známost, pocit domova. Je to láska.
Pro mě bylo letošní Camino ohromnou výzvou. Byla jsem po covidu a ač mi rok předchozí nedělalo problém jít 30+ km denně, letos jsem byla ráda za 20+. Primitivo je poměrně dost kopcovité a znavené plíce a achilovky mi každý den říkaly, že se jim asi zase tolik nechce.
Vstávala jsem brzy, abych mohla jít hodně pomalu a nebyla smutná z toho, že jsem pozadu za ostatními, kteří byli více fit. Navíc mám ráda první ranní kroky do ticha, kdy je svět jenom můj.
A najednou jsem byla nahoře.
Když jsem otevřela oči, dívala jsem se na nádherný východ slunce, jeden z mnoha, které je možné spatřit a které přesto nikdy neomrzí.
Klavírním a všem ostatním poutím zdar!“
– Bára Černošková
Hraní na klavír je úžasný koníček. Klavírní hudba dokáže povznést duši, odpoutat vaši mysl od starostí běžného dne a je to láska na celý život.
Kromě toho ale díky hraní na klavír pěstujeme i jiné vlastnosti a jak jste sami četli, Bára je na své cestě velmi zužitkovala!
Hraní na klavír totiž podporuje
- naši vůli jít dál a nepřestat, i když se v danou chvíli něco nedaří a cíl je v nedohlednu
- naši schopnost víc si užívat samotnou cestu k cíli, než se hnát jako první a zbytečně pak přetížit ruce nebo psychiku
- naši trpělivost! A to ve velkém 🙂 Díky hraní na klavír se míra naší trpělivosti posunuje dopředu a jsme daleko houževnatější, umíme si počkat na výsledek, neočekáváme vše hned
Líbila se vám poutní cesta do Santiaga s Bárou? Poslechněte si také o její klavírní pouti u mě v kurzu
Je i vaším snem umět hrát na klavír? Omrkněte klavírní online kurz pro začátečníky!
